Kurt & Courtney
Kdo zabil Kurta Cobaina? Je v tom Courtney nějak zapletena, a nebo se Kurt zabil sám?
Dnes je 13.8. 2000 a já jsem si včera v noci nahrál dokument o leadrovi Nirvany, jeho ženě a životě. Před malou chvílí jsem to všechno zkoukl a teď sedím ve svém pokoji nad skleničkou jahodového pudingu, který mi udělala mamka a poslouchám CD Unplugged In New York. Nechci si to moc přiznat, ale zejména po posledním záběru z dokumentu mi jdou do očí slzy... bože já brečím a teprve teď si uvědomuji, jak to měl Kurt v životě těžký a je mi ho strašně líto a to CD, které teď poslouchám, k tomu výrazně přispívá, jelikož mi připadá, že i na tomto koncertu pociťoval Kurt nenávist ke spousty lidem a chtěl se tam odtud asi vypařit. V dokumentu jsem se dozvěděl příliš mnoho věcí, zazněly zde spousty názorů, ale hlavně jsem se dozvěděl o tom, co byla Courtney Love zač. Mimo to, že reportérům televize, která tento dokument natáčela, nedala souhlas k tomu, aby pustili alespoň jednu písničku Nirvany, jsem od dneška zastáncem názoru, že právě ona byla nějak zapletena do smrti Kurta Donalda Cobaina. Z dokumentu naprosto jasně vyšlo najevo, že právě ona měla ve všem prsty, že právě ona přinutila Kurta, aby pár dnů před svou smrtí změnil závěť a bůhvíco ještě. Asi dva dny před tím osudovým dnem najala dva detektivy, aby Kurta našli, protože prý nevěděla, kde je. Já myslím, že jen chtěla, aby vše vypadalo, že neví, kde je, ale věděla to moc dobře. V dokumentu vystoupil i jistý All Ducce, který řekl, že mu Courtney nabídla 50000 dolarů, aby zabil Kurta a nakonec se prokec, kdo ho vlastně zabil. Byl to prý jistý Alan, ale dál to nedořekl. Několik dnů po natočení tohoto rozhovoru na?li Alla mrtvého. Prý ho zajel vlak. To je náhodička. Byl, zde i rozhovor s detektivem Tomem Grantem, který prohlásil, že v době kdy měl Kurt spáchat sebevraždu, měl v krvi tolik heroinu, že by ani neuzvedl onu brokovnici a už vůbec s ní nemohl zacházet. Jistým paradoxem na to, že Kurt měl v těle asi 1, 5 miligramů heroinu na 1 litr krve a nemohl tudíž ani uzvednout brokovnici, bylo to, že nějaký lékař předložil fotky, na nichž byl muž balancující na jedné noze po požítí asi dvojnásobného množství této drogy, oproti Kurtovi. Ale zpátky ke Courtney. V dokumentu jsem viděl spousty lidí, kteří byli věřejně napadeni Courtney Love a bylo jim také dost vyhrožováno. Spisovatelce, chystající knihu o Nirvaně, bylo vyhrožováno po telefonu od Courtney asi takhle. "Tak tohleto ti nikdy nezapomenu ty jedna kurvo a slibuji ti, že v příštích týdnech budeš zesměšněna před celým světem ty píčo a čeká tě kurevskej život to si piš...". Ano čtete správně. Toto byla nahrávka na záznamníku oné spisovatelky, když jí volala Courtney Love. A aby toho nebylo málo, tak za pár hodin volal i Kurt. Řekl něco v tomto smyslu. "Hele jestli v té knize vyjde něco, co by ublížilo Nirvaně nebo mé ženě, tak ti pěkně znepříjemním život. Asi bych teď mohl dát pár táců na to, aby tě odrovnali, ale zatím to zkusím alespoň legální cestou. Jsem teď fakt na dně... kdybys mě teď viděla, pochopila bys to". Kurtova teta Marry, která stála tak trochu u zrodu Nirvany, je ale pevně přesvědčena o tom, že se Kurt zabil sám. Zejména díky textu písně "Sebevražda U Moře", kterou Kurt nikdy nezveřejnil a Marry si myslí, že Kurt před tím, než napsal tuto píseň, se již o sebevraždu pokusil. To mu bylo asi 17 let, když napsal tento text. Hodně mě dojalo, když byl uvěřejněn rozhovor s Kurtovou první a jedinou láskou před Courtney, Tracey Maranderovou. Ta předvedla, jaký vlastně Kurt byl, když s ním chodila. Ukázalo se, že Kurt byl mimořádně nadaný člověk, když jsem viděl ty krásné sádrové panenky, které Tracey věnoval. Viděl jsem ale i autoportrét, který nesl název "Kurt Cobain". Samozřejmě, že ho maloval Kurt a zachytil na něm, jak si on o sobě myslí, že vlastně vypadá. Na obrazu byla vychrtlá kostra, ano vychrtlá kostra. Kurt měl totiž problémy se svou postavou již na střední škole, kde se mu vysmívali jeho přátelé, jelikož byl asi na 55 kg, a tak začal nosit několik vrstev oblečení, čehož si jistě mnozí lidé všimli. Tracey k tomu řekla toto. "On neměl rád svou postavu, a když začal chodit do posilovny a trochu víc jíst a nic se neměnilo, tak si začal oblíkat většinou dvoje jegrovky a na to džíny, děravé džíny." Také mě velice znepokojilo, když jsem se dozvěděl, že asi poslední čtyři řádky v Kurtově dopise na rozloučenou, psal prý někdo jiný, což potvrzuje teorii, že Kurta někdo zavraždil. Málokdo také ví, že v dopise stojí, že odchází a ne, že se chce zabít. Myslím, že právě toho někdo využil, aby to vypadalo jako sebevražda. Kurt chtěl možná jen zdrhnout před karierou. Měl to zkrátka v životě moc těžký. Asi v sedmi letech ho vyhodili z jeho vlastního domu a pár dnů přespával pod mostem, který také zvěčnil ve své písni "Something In The Way". Nyní je čas mé povídání ukončit, protože kdybych měl psát o všem, co jsem se dnes dozvěděl byl bych tu ještě tak hodinu nebo dvě. A hele zrovna skončila píseň "Where Did You Sleep Last Night". Ano, jistě víte, že je to poslední píseň na "Unplugged In New York". Nyní záběr, který mě dojal absolutně nejvíc a ani nevím proč. Bylo to z Marryina domácího videa. Kurt sedící u nějakýho potůčku a kolem něj pobíhá mnoho dětí (zřejmě nějaká rodinná slavnost), ale v jeho očích je vidět znepokojenost a smutek, jako by ho již nic nebavilo a z jeho výrazu bylo vidět asi toto. "Nechte mě všichni napokoji".
Čtení Kurtova dopisu
Krátce po Kurtově smrti se lidé shromáždili na vzpomínkovém obřadu nedaleko Seattlu. Zde vystoupila Courtney Love a začala ze sebe soukat velice působivá a smutná slova. Poté vyndala Kurtův dopis na rozloučenou a řekla davu, že pár částí z toho dopisu je určeno právě jim - fanouškům. Později z toho všeho vznikl prakticky dialog...
COURTNEY: Fakt nevím, co říct. Je mi stejně jako vám. Ale jestli si myslíte, že to nebyl nádhernej pocit být mu nablízku, když jsem sedávala v tomhle pokoji a on hrál na kytaru a zpíval, jste blázni. Mimochodem nechal po sobě vzkaz. Je to něco jako dopis nějakýmu blbýmu nakladateli. Nechápu, co se stalo. Vlastně se to dalo tušit. Ale mohlo se to stát, až by mu bylo čtyřicet. Vždycky říkal, že všechny přežije a dožije se sto dvaceti. Nebudu vám číst tu zprávu celou, protože vám do toho vůbec nic není. Ale něco z toho je pro vás. Myslím, že mu to neubere na důstojnosti, když vám to přečtu, protože předpokládám, že je to určený většině z vás. Je to takovej vůl. Chci, abyste všichni řekli hezky od plic "vůl".
Dav: VŮL!
KURT: Tenhle vzkaz by nemělo být těžký pochopit. Ukázalo se, že všechny varovný signály punk rocku a hrozby za všechny ty roky od doby, kdy jsem se poprvé seznámil s, nazvěme to, etikou spojenou s nezávislostí a byl přijat do vaší komunity, jsou víc než pravda. Už dva roky jsem nezažil vzrušení z poslechu ani skládání muziky a vlastně jsem s potěšením ani nic pořádnýho nenapsal. Mám z toho nepopsatelnej pocit viny. Když například odejdem z pódia, zhasnou světla a dav začne řvát jako šílenej, nedělá to se mnou to, co to dělalo s Freddiem Mercurym (Courtney se zasměje), kterej zdá se miloval a těšil se z toho, když mu dav projevil lásku a obdiv...
KURT: ... tohle je něco, co strašně obdivuju a závidím druhejm. Skutečnost je taková, že vás nedokážu oblbovat, nikoho. Nebylo by to prostě fér ani vůči vám ani vůči mě. Nejhorší zločin, jakej si dokážu představit, by bylo dělat z lidí blbce - hrát to na ně a předstírat, že se stoprocentně bavíte.
COURTNEY: Ne, Kurte, nejhorší zločin, kterýho ses podle mě dopustil, je to, žes nepřestal bejt rockovou hvězdou, když je ti to tak proti srsti. Tak toho doprdele nechej.
KURT: Někdy mám pocit, že bych si měl orazit píchačku, než vyjdu na pódium. Zkoušel jsem udělat všechno pro to, aby mě to těšilo, a taky mě to těší. Bože, věř mi, že tomu tak je. Ale nestačí to. Těší mě, že jsem zapůsobil nebo, že jsme zapůsobili na spoustu lidí a pobavili je. Asi patřím mezi ty narcisty (Courtney se hořce zasměje), co se dokážou z něčeho těšit, jen když jsou sami. Jsem moc citlivej.
COURTNEY: Pch.
KURT: Musím bejt tak trochu otupělej, abych se dokázal nadchnout tak, jako když jsem byl malej. Na posledních třech šňůrách jsem si vážil všech lidí, který osobně znám, a našich fanoušků, mnohem víc. Ale pořád tu frustraci, pocit viny vůči druhejm nebo empatii nedokážu dát najevo. Dobro je v každým z nás a já prostě lidi příliš miluju...
COURTNEY: TAK PROČ JSI TU DOPRDELE NEZŮSTAL?
KURT: ... tak moc, že jsem z toho zatraceně smutnej, jsem smutný přecitlivělý a necitelný boží hovádko narození ve znamení Ryb.
COURTNEY: Ále, zavři hubu mizero. Tak proč se prostě nezačneš radovat ze života?
KURT: Nevím.
COURTNEY: Pak pokračuje osobníma věcma, do kterejch vám je hovno, a pak říká osobní věci Frances, do kterejch vám je taky hovno.
KURT: Měl jsem se dobře - moc dobře - a jsem za to vděčný. Ale v sedmi letech jsem začal nenávidět všechny lidi, protože se mi zdálo, že je pro ně všechno tak snadný a nedokážou se vžít do pocitů druhejch...
COURTNEY: Vžít se do pocitů druhejch?
KURT: ... jen proto, že lidi příliš miluju a cítím s nima. Děkuji vám všem z díry svýho žaludku, kterej pálí a nesnesitelně bolí, za vaše dopisy a zájem v posledních letech. Jsem strašně nevyrovnanej a náladovej člověk a už ze mě vyprchalo nadšení. Tak si zapamatujte...
KURT: ... že je lepší vyhasnout než pomalu skomírat.
COURTNEY: Bože, ty seš vůl. KURT: Pokoj, lásku, pochopení, Kurt Cobain.
COURTNEY: A pak tu jsou další osobní věci, do kterejch vám nic není. A zapamatujte si, že tohle všechno je nesmysl. Chci vám říct jedno. Ty kecy z osmdesátých let o šílený lásce jsou blbost. Není to pravda. Nefunguje to. Měla jsem ho nechat, všichni jsme ho měli nechat v tý jeho otupělosti, měli jsme ho nechat mít to, co mu pomáhalo cítit se líp a ulevovalo od bolesti v žaludku. Měli jsme ho nechat na pokoji a nesnažit se z něj sedřít kůži. Až půjdete domů, řekněte svým rodičům, ať to na vás nezkoušej s blbejma kecama o velký lásce, protože je to na hovno. To je můj názor. Ležím v posteli a je mi mizerně. Je mi stejně jako vám. Věřte mi, je mi to strašně líto. Nevím, co jsem zvorala. Měla jsem bejt s ním. Neměla jsem poslouchat jiný lidi. Ale já to udělala. Každou noc spím s jeho matkou a ráno se probudím a myslím si, že je to on, protože mají podobný těla. Už musím jít. Jen mu řekněte, že je sráč, oukej? Řekněte: "Sráči, jsi sráč". A že ho milujete.
To je těžký, za prvé tu máme otisky na zbrani: Žádné tam nebyly, takže je někdo musel setřít. Na druhou stranu, zase to nemusí být pravdivý údaj.
Za druhé: Je tady ten údajný nájemný vrah, který skončil pod vlakem.
Za třetí: Ten dopis, který není dopsaný Kurtem. A taky proč ten Kurtův kámoš, když prohledával s detektivem Cobainův dům, a hledali ho, proč nejdřív říkal, že ten pokoj je tak malej, že ho nenapadlo, že by tam mohl být, a za čas řekl policii, že o něm vůbec nevěděl? Potom tady máme taky Courtney. Proč si platila detektivy, aby našli Kurta, když je přeci blbost, aby zapoměla kde bydlí, protože ho našli mrtvýho u sebe doma? Jedině, že by byl někde jinde, a potom se vrátil domů a zastřelil se. Potom, proč lhala, že našla ještě jeden dopis pod polštářem, když Grant říkal, že totálně všechno prohledal (včetně postele, kde hledal drogy)? Proč Grant tvrdí, že Kurt měl v sobě tolik heroinu, že by se nezastřelil a doktor ukazuje obrázek chlápka, co balancuje na jedný noze po požití dvojnásobný dávky? Buď lže Courtney nebo Grant. Kdo z nich? A proč? A taky s největší pravděpodobností si asi tak 50% lidí myslí, že to byla Courtney Love a další půlka, že to byla sebevražda. Já jsem přečetl celou Come As You Are a po přečtení bych řekl, že Kurt nebyl až takový blb a nemiloval by ženu, která by byla schopna ho zabít. A jak píše v Come As You Are, řekl bych, že ji miloval. Taky její projev po smrti Kurta se mi zdá celkem věrohodný, nebo že by byla dobrá herečka? Kdo ví. Ale jednou se to možná dozvíme, a já vám řeknu, že kdyby se mi ten parchant, co to udělal (včetně Kurta samotnýho) dostal do ruky, tak...
Dopis na rozloučenou
To Boddah Speaking from the tongue of an experienced simpletion who obviously would rather be an emascluated, infantile complain-ee. This note should be pretty easy to understand. All the warnings from the punk rock 101 courses over the years, since my first introduction to the, shall we say, ethics involved with independence and the embracement of your community has proven to be very true . I haven't felt the excitement of listening to as well as creating music along with reading and writing for too many years now. I feel guilty beyond words about about these things. For example when we're backstage and the lights go out and the manic roar of the crowd begins, it doesn't affect me the way in which it did for Freddy Mercury, who seemed to love, relish in the love and adoration from the crowd, which is something I totally admire and envy. The fact is, I can't fool you, any one of you. It simply isn't fair to you or me. The worst crime I can think of would be to rip people off by faking it and pretending as if I'm having 100% fun. Sometimes I feel as if I should have a punch-in time clock before I walk out on stage . I've tried everything within my power to appreciate it (and I do, God believeme I do, but it's not enough). I appreciate the fact that I and we have affected and entertained a lot of people. I must be one of those narcissists who only appreciate things when they're gone. I'm too sensitive. I need to be slightly numb in order to regain the enthusiasm I once had as a child. On our last 3 tours, I've had a much better appreciation for all the people I've known personally and as fans of our music, but I still can't get over the frustration, the guilt and empathy I have for everyone. There's good in all of us and I think I simply love people too much, so much that it makes me feel too fucking sad. The sad little sensitive, unappreciative, Pisces, Jesus man. Why don't you just enjoy it? I dont know! I have a goddess of a wife who sweats ambition and empathy and a daughter who reminds me too much of what I used to be , full of love and joy , kissing every person she meets because everyone is good and will do her no harm. And that terrifies me to the point where I can barely function. I can't stand the thought of Frances becoming the miserable, self-destructive, death rocker that I've become. I have it good, very good, and I'm grateful, but since the age of seven, I've become hateful towards all humans in general. Only because it seems so easy for people to get along and have empathy. Only because I love and feel sorry for people too much I guess. Thank you all from the pit of my burning, nauseous stomach for your letters and concern during the past years. I'm too much of an erratic, moody, baby! I don't have the passion anymore, and so remember, it's better to burn out then to fade away. Peace, Love, Empathy Kurt Cobain Frances and courtney, I'll be at your altar. Pleas keep going Courtney, for Frances. For her life, which will be so much happier without me. I LOVE YOU, I LOVE YOU!
--------------------------------------------------------------------------------
Pro Boddah
Tento dopis píše tak trochu blázen, který by evidentně byl radši věčně si stěžujícím děckem, takže by mu mělo být dobře rozumět. Všechna varování od punk rockových harcovníků, kterých se mi dostalo od té doby, co jsem se dostal do styku s řekněme "etikou" nezávislého života a s pohostinností vaší komunity, se ukázala být velmi pravdivá. Příliš mnoho let jsem nepocítil vzrušení z poslechu nebo skládaní hudby, čtení a psaní. Kvůli tomu se cítím nade vše vinen. Například před vstupem na scénu, když světla zhasnou a dav začne fanaticky ječet, nepůsobí to na mě, jako to působilo na Freddieho Mercuryho, který to zřejmě miloval, opájel se láskou a obdivem davu, což je něco, co hluboce obdivuji a co mu závidím. Skutečností je, že už dál nemůžu podvádět kohokoli z vás. Prostě to není fér ani pro vás ani pro mne. Nejhorší zločin, jaký si dovedu představit, je okrádat lidi tím, že předstírám, že mě to, co dělám, baví. Někdy mi připadá, že před vstupem na scénu by měly být píchačky. Dělal jsem, co bylo v mých silách, abych si vážil toho, co mám (a já si toho vážím, věřte mi, že ano, ale ne dost.) Vážím si faktu, že já, že my jsme ovlivnili a pobavili spousty lidí. Musím být jeden z těch narcisistů, co si věcí začnou vážit, až je po všem. Jsem příliš citlivý. Potřebuji být trochu lhostejný abych měl zase ten enthusiasmus, co jsem míval jako dítě. Na našich posledních 3 turné se mi dařilo daleko víc si vážit lidí, které jsem osobně znal a našich fanoušků, ale pořád nedokážu překonat tu frustraci, pocit viny a soucitu, který ke každému chovám. V každém z nás je dobro a já si prostě myslím, že miluju lidi až příliš, tak moc, že je mi z toho tak kurevsky smutno. Smutné, citlivé, nevděčné znamení Ryb, proboha.... Proč si prostě neužíváš? Nevím. Mám skvělou ženu, ve které se snoubí ambice s pochopením a dceru, která mi tolik připomíná, jaký jsem sám býval - plný lásky a radosti. Líbá každého, koho uvidí, protože všichni jsou hodní a nikdo jí neublíží. A to mne děsí, že už nemohu dál. Nemohu vystát představu, že Frances jednou bude blbě se cítící, sebedestruktivní, mrtvej rocker, jako jsem já. Mám se dobře, velmi dobře a jsem vděčný, ale od svých sedmi let jsem začal pociťovat nenávist k lidem. Jenom proto, že pro lidi je to prostě tak jednoduché přijít a domoci se soucitu. Jenom proto, že lidi miluju a je mi jich tolik líto. Děkuji vám všem za vaše dopisy a zájem během posledních let. Jsem moc excentrický a náladový člověk. Jíž nemám sil a tak si pamatujte: Je lepší shořet než vyhasnout. Mír, lásku a porozumění Kurt Cobain Frances a Courtney, zůstanu na vašem oltáři. Prosím, Courtney, jdi dál, kvůli Frances, kvůli jejímu životu, který bude beze mne o tolik šťastnější. Miluji tě, miluji tě.